Všechno špatné je pro něco dobré

Časopis PhotoArt 10/2007

Když jsem se začal o fotografii, respektive fotografii aktu zajímat, tedy asi v první polovině 60. let, bylo v tomto oboru veřejně známo jen pár jmen. Samozřejmě, vždyť právě dohasínala velice těžká doba – ve společnosti i ve  fotografii. Ale Vaše jméno bylo mezi nimi. Fotografoval jste tenkrát – nebo řekněme předtím – i něco jiného?

Ale ano – nejdřív jsem měl jednoduchý fotoaparát a fotografoval jsem vlastně všechno. Pak jsem ale zjistil, že mě nejvíc zajímá fotografie lidí. A když jsem ty lidi fotografoval, začalo mi najednou vadit, že záběr nemá takové světlo, jaké bych potřeboval. Zatoužil jsem mít „svoje světlo“, tak jsem si udělal malý ateliérek – a v ateliéru je již od portrétu velmi blízko k aktu.

A Vy jste se svítit a fotografovat akt učil v podstatě sám?

Prakticky ano. Jenom jsem vše sledoval a pročetl co bylo dosažitelné. V té době to byly hlavně knihy od Jána Šmoka. Později jsem si nechával přivézt kvalitní, ale drahé knihy ze zahraničí. Hodně jsem také studoval osvětlení ve filmu a v televizi, protože to je vlastně výborná pohybová fotografie od vynikajících kameramanů. Ale jinak jsem začínal od píky – a možná že si toho člověk pak víc cení, když si to musel vypilovat a učit se to sám.

Inu, to určitě. Mne to učil právě Šmok, a dnes s odstupem času mám pocit, že mě to učil podle Vás…

To mi lichotíte, ale jistě víte, že to tak není.

Obávám se, že moje akty z konce šedesátých let se Vašemu pojetí aspoň trošku podobají…

Jistě se z počátku tvorba každého z nás něčemu podobá. Pokud později již ne, je to úspěch. Ale vrátím se k otázce světla a napadá mne, že jsem možná měl proti mnohým nejen dnešním fotografům jednu zásadu: vždycky jsem se snažil umělým světlem vytvořit podmínky, jaké dává světlo přirozené, denní. Oni si velmi často myslí, že čím víc a dražších reflektorů, tím bude lepší fotografie. Jak víme, je to velký omyl! A totéž platí o často vyslovovaném přesvědčení , že výbornou fotografii nemohu udělat bez posledního a nejdražšího typu aparátu.

Přímo základní! Vy jste ovšem i v tom aktu prošel řadou období. Nejvíc v paměti mám ty linie na černém pozadí – a potom, nějak kolem roku 1968, to už se vám, myslím, začalo dařit ty akty využívat i komerčně – je to tak?

Je to tak. A pak jsem akty začal kombinovat s dalšími doplňky – vázami, závěsy, židlemi a podobně. V roce 1967 jsem uskutečnil výstavu aktů tady v Hradci Králové. Naštěstí byla povolena; protože když jsem o ni žádal, tak mi řekli na oficielních místech, že vystavovat může jenom ten, kdo už má nějaké výstavy za sebou. Tak jsem se ptal, jak to tedy mám udělat? Tehdy v Trutnově byl na odboru kultury pracovník, jmenoval se Švec –moc rád ho jmenuji, protože ten jediný to risknul a řekl „já ti to podepíšu“. Asi z toho měl problémy, ale mně moc pomohl a jsem mu za to dodnes vděčný. Tuto výstavu si v Hradci lidé pamatují dodnes, protože akty tenkrát nebyly široko daleko! Na to konto pak už za mnou přišli „my bychom chtěli fotosoubory“, a také Foma chtěla soubor aktů…

…A začalo se to i vydávat!

Ano, začalo se i vydávat, pak přišel i ORBIS, který ovšem po mně chtěl něco takového, aby si to námořníci vylepili do skřínky. Na to jsem jim ale řekl „Nezlobte se, něco takového já dělat nebudu (i když měli monopol a pro fotografa jejich oslovení bylo NĚCO!), buďto to udělám tak, jak to dělám já, nebo to dělat nechci“. A ono to naštěstí zapůsobilo, a mohl jsem to udělat podle svého. Tenkrát byly vydány akty v souborech Zdeňka Virta, Miloslava Stibora, dále myslím Tarase Kuščynského, Vávry, Janiše a moje. Ale omlouvám se pokud tento tento výčet není přesný.
Samozřejmě, ty první fotografie, „líznuté“ světlem na černém pozadí mne fascinovaly – v té době dělal takové sošné grafické provedení hlavně Miloslav Stibor, jehož jako autora dodnes moc uznávám. V první chvíli si člověk samozřejmě chce zkusit „jak to dělá tamten“, a teprve pak si hledá vlastní cestu. Nikdy se nic neudělá stejné, ale ten způsob se mi moc líbil. A pak mi byla blízká romantika a krása aktů Tarase Kuščynského.

Vy jste se ovšem k romantickým aktům dostal až později – aspoň pokud jde o ty, které znám. A ty z mnohem pozdějších let mi připadají daleko něžnější.

Vlastně ano. Začal jsem takovým spíš grafickým pojetím, pak to nějak ožívalo, až jsem s modelem vyrazil i do exteriérů – do skalních měst a různých podobných míst, kde jsem byl s modelkami několikrát. Ale dodnes mám pocit, že jsem ta úžasná prostředí nevyčerpal.

Zkoušel jsem to také, a myslím, že se vyčerpat nedá. Pokusím se ale o krůček vrátit: Vy jste se takto postupně prosazoval, až jste se fotograficky profesionalizoval. Bylo i to krok za krokem, nebo to přišlo ráz na ráz, že jste odešel ze zaměstnání a začal pracovat jako volný fotograf?

Samozřejmě, že když člověk má nějakého koníčka, spíše koně, tak ho touží dělat co nejvíc. Ne chodit ráno do zaměstnání, a pak aby mu na to možná zbýval čas večer. Takže bylo mojí touhou dělat to profesionálně. Jenomže tenkrát byl háček v tom, že se člověk musel napřed dostat do Svazu výtvarníků. To trvalo dlouhé roky, ale nakonec se podařilo. Nejprve jsem byl „kandidátem“, a potom díky různým kolegům a výtvarníkům z Hradce, i členem. Ovšem žádalo se v Praze a byla to složitá procedura. Poté jsem zkusil pracovat na půl úvazku, rovnýma nohama jsem do toho neskočil. Ředitel podniku mi říkal „Kdyby vám to nešlo, tak se vraťte“, ale já ho ubezpečil „Pane řediteli, udělám všechno pro to, abych se nevrátil“. Během jednoho měsíce jsem zjistil, že se uživím daleko lépe, než polovičním úvazkem v podniku, takže jsem už šel na volnou nohu naplno. Ovšem najednou to byl zcela jiný život, kde se člověk musí naučit také jinak žít! V práci vám lidé často lezli na nervy, a teď vám najednou chyběli; bylo potřeba najít mezi tím rovnováhu.
Také bylo v té době poměrně hodně práce. Té dnes již tolik není, ale i to má něco do sebe; člověk může víc tvořit, když není pod tlakem termínů a zakázek. Je to jako váhy: pořád se hledá ta správná poloha.

Říkáte, že bylo dost práce – to asi byla převážně reklama?

Převážně reklama. Dělal jsem hodně kalendářů – nástěnných, jednolistových, kartičkových – a třeba na letošní rok jsem neudělal kalendář ani jeden! Ale ono už je také trochu překalendářováno, a je spousta krásných, vynikajících kalendářů, skoro ani nemá cenu nosit dříví do lesa. Až mně je líto kolik krásných, výborně vytištěných kalendářů se likviduje, protože se neprodaly. Také bývala doba, že se ke každému výrobku musela dávat dívka; to už ale také přešlo. Ono je to asi i dobře, že člověk musí zase dělat něco jiného.
A konečně, v určité době, s příchodem digitálů, došlo k tomu, že najednou fotografické práce je podstatně méně.! Všichni si všechno začali dělat sami, protože je to přece tak jednoduché…

…a ani je nenapadlo, že to dělají mizerně!

Pomalu již zase někteří přicházejí na to, že to není ono a že je lepší to zadat tomu, kdo to umí. Méně fotografické práce mne však donutilo věnovat se víc užité grafice - protože mě otravovalo pořád chodit do těch grafických středisek s nakresleným návrhem a prosit „udělej mi to“. Já jsem u toho člověka seděl, a on to na počítači podle mých pokynů realizoval až jsem si v určité chvíli řekl, že když se to naučil tenhle človíček, tak se to musím naučit také. Díky tomu se mi pracovní repertoár tak rozšířil, že mne živí dnes ta grafika vedle fotografie; dodávám zákazníkům komplety. Chce prospekt, já ho zpracuji od a do zet a dodám mu celý vytištěný náklad. Což je ideální, protože si to pohlídám od začátku do konce a ručím za kvalitu. S nikým se nemusím dohadovat, na nikoho nemusím spoléhat.
Ostatně, tuhle krizi poznali i ostatní výtvarníci – sochaři, malíři, grafici. Jeden kolega, výborný grafik, začal dokonce vyřezávat ze dřeva. Musím ale dodat, že opět výborně.…
Člověk prostě nevydrží nic nedělat a tak když nemůže dělat to co chce, zkusí něco jiného – a docházíme k mému životnímu krédu, že všechno špatné je k něčemu dobré. Osud vás donutí udělat něco, co byste nikdy neudělali – a najednou zjistíte, že je vlastně dobře, že se to stalo. Prostě ať se dnes stane cokoli, řeknu si, že to přinese něco dobrého.

A vůbec nepomýšlíte na to, že by Vás fotografie už omrzela, že byste jí zanechal?

Já mám pocit, že mě baví čím dál tím víc. Je prostě fantastická! Mám pocit, že dokud budu dýchat, chodit, budu vidět a udržím se na nohou, tak to budu dělat. Nikdy jsem se jí nenasytil! Konec konců, ani ty nohy nemusí být podmínkou. Chtěl bych ale dodat, že to všechno ale dnes má už trochu jiný charakter. Například přijedou dívky a chtějí reprezentační booky. To je práce, které jsem se již téměř zbavil, jen občas ji vezmu, když mne na ní něco zaujme. Protože jednou mi agentura poslala asi patnáct dívek za den – a tehdy jsem řekl dost, tohle už nebudu dělat. Předal jsem tu práci mojí exmanželce, dnes kolegyni a výborné fotografce. Byla to kdysi moje dlouholetá modelka..

Samozřejmě, já vím. Vynikající modelka.

Jedna z vůbec nejlepších modelek! Nakonec jsme zařídili druhý ateliér, a dnes si vzájemně pomáháme. Jenom když chce, abych za ni fotografoval svatbu, tak říkám „Nezlob se, tohle já dělat nebudu“. Ona na to „To jsi tak bohatý, že odmítáš práci?“. Nejsem, ale všechno dělat nechci – a nechce se mi někde poskakovat s fotoaparátem!

Pro mne fotit svatbu vždycky znamenalo tak trochu duševní otřes!

No právě! Kdo má chuť to dělat, tak to jsou rychlé peníze, dá se říct i snadné. Ale za ta léta slyšíte věci, které jste již tisíckrát slyšel a viděl a už mi to vadí. A u těch modelek je to vlastně totéž, proto mi to už lezlo na nervy také.

A také člověk snad už ani nepotřebuje koukat na televizi, protože většinou předem ví, jak vše dopadne. Přináší to přibývající roky.

Ony mívají zpravidla dost naivní představy… A ještě k tomu jsou dnes často sebevědomé a namyšlené, i když nic neumějí. Dřív byly alespoň skromné a dělaly to pro radost. Jedna před časem dokonce přišla k fotografce, kterou si vybrala podle internetu, a pronesla „Umíte to vůbec? Ukažte mi něco!“. Takže mnohé jsem již pochopil a také nejsem ochotný leccos dělat. Ale příjemné je, že také již leccos nemusím dělat.

Abych se ještě vrátil k reklamě, kde jste byl myslím velice úspěšný: jaká tam pro Vás byla největší úskalí? Největší nepříjemnosti?

V práci samotné si snad na nějaké velké nepříjemnosti nevzpomínám. Vždycky mě bavila užitá grafika, grafická úprava fotografií v kombinaci s textem. Takže v téhle věci jsem sledoval co se dalo, neustále jezdil na zkušenou, hledal prameny, jezdili jsme si např.na veletrh do Brna fotografovat obaly. Čili v té pracovní části bych si problémy nevybavil. Spíš v lidských vztazích to bývalo těžší, protože byli lidé v branži už zavedení a panovala tam velká závist, rivalita a nechuť pustit do svých řad někoho dalšího. Soupeření je zdravé – ale podrazy jsem nesnášel. Leckdo je dělal, a to mi otravovalo život. Spotřebovává to energii, kterou byste spíše měli vložit do té práce. Ale i to se časem vyčistilo a tito lidé museli vzít na vědomí, že jsem tam také.

A dokonce asi museli vzít na vědomí, že jste nejlepší!

To vůbec ne, ale vždycky jsem se snažil se jim vyrovnat. Je hodně šikovných lidí a spíše mne mrzí, že dnes se nějak neumí otevřeně uznat kvalita někoho jiného a přát mu úspěch. Když však člověk má ctižádost, pak se sebou nikdy není úplně spokojen a pořád se může zlepšovat. Je moc dobře, že je tu vždycky někdo lepší a provokuje nás k lepšímu výkonu.

Opravdu nevím, kdo byl lepší, ale připusťme to. Ovšem pro amatéry, nejdřív ty z Trutnova a později z celého Hradeckého kraje jste se stal bohem. A dost jste jim pomáhal a radil.

Je pravda, že tady akt nikdo moc nedělal. Jenže ono to tenkrát vůbec všechno bylo jiné. Kolem mne a mého ateliéru pořád kroužili kriminalisté a vyptávali se u sousedů co se u mne děje a byl jsem varován, že jsem sledován. Nakonec když jsem tohle všechno zjistil, byl kvůli tomu i na policii: položil jsem jim tam fotografie na stůl a řekl „Tak, tady se můžete podívat co dělám, a nedělat mi ostudu po sousedech!“. Tak jsme se tam chvíli dohadovali a to bylo všechno. Dnes leckdo rád uvádí, jak byl pronásledován – mně sice o travovali, ale nic jiného se mi nestalo. Nešlo o politiku a tak to nebyl tak hrozný přečin. I když bylo nebezpečné, že pro některé funkcionáře všechno co bylo nahé, byla pornografie. A když mne navštívili dva páni z tajné bezpečnosti, tak to nakonec dopadlo tak, že odcházeli s potutelným úsměvem - že už se těší, až si zase budou moci něco prohlédnout.
On se i leckterý funkcionář rád na nahotu podíval: měl jsem případ, kdy řešili kartičkový kalendářík na KV KSČ, zakázali ho, ale pak jeden z členů té komise přišel na chodbu za tím, který to tam přinesl, a říkal „Sežeň mi jich pár!“. Oni prostě dělali Tytyty!

Ona ta normalizace byla přece jen dost švejkovská…

A my jsme v té době už jezdili na plenéry do Polska, kde si to člověk zaplatil a týden fotografoval akty – k dispozici bylo tak 10 modelů a modelek. Tam jsem poprvé zjistil, jak se nahota přejí; když ji fotografujete týden a denně osm až deset hodin. Večer jsme chodili do města a se zalíbením hleděli na oblečené dívky..

A nahlížet jim do výstřihů!

Tam jsem si ostatně zkusil i mužský akt protože tam byli i dva „modelové“, nebo dvojice. Uvědomil jsem si, že mi to nesedí a nepřitahuje mě to. Obdivuji mužské akty od Roberta Vana – jsou fantastické, ale já to dělat nemohu. Nemám k tomu ten potřebný vztah.

Tu správnou dispozici…

…což on má! Ovšem on je výborný fotograf, a co on umí vytvořit s modelem je fotografie, která se líbí i pánům!

Což je vzácnost. Ale vraťme se ještě k těm amatérům: dříve jste jim hodně radil, dnes jste připustil, že už to neděláte. Ony se změnily vztahy mezi lidmi, že?

Vztahy se změnily. Řekl bych ale, že lidé se moc nezměnili. Jen své špatné stránky tak neskrývají, na rozdíl od dřívějška. Tím, že je více možností se prosadit a jde o více peněz, zvýšila se mezi lidmi dravost a závist. Když někomu prozradíte za pár minut něco, na čem jste sám pět let pracoval a on vás pak začne pomlouvat a krást vám zakázky, brzy si rozmyslíte něco dál sdělovat. Pár takových případů jsem již zažil.

Přesto Vás na závěr našeho rozhovoru o něco požádám. Mám ve zvyku každého požádat, aby svým následovníkům, či mladým kolegům, sdělil určité poselství. Od Vás bych je nejraději měl ve dvou kategoriích: čili co byste poradil, nezištně a bez rizika, mladému člověku, který chce fotografovat akty, a co byste poradil člověku, který se chce stát profesionálním reklamním fotografem?

Mnohokrát jsem to již říkal a myslím si to stále: Mladí fotografové přijdou, že by chtěli fotografováním rychle vydělat peníze. A já jim na to říkám, tak to na to jdete úplně špatně. Je potřeba tu věc hodně dělat a mít ji rád. Když ji budete mít rádi, tak ji budete (s největší pravděpodobností) dělat dobře; a když ji budete dělat dobře, tak i ty peníze přijdou. Ale jakmile tím pořadím zamícháte, tak už to není ono. Ta správná cesta trvá dlouho. Znám lidi, kteří si vozili cizí časopisy, které v té době nebyly k sehnání, a „opajcovali vše i s chlupama“, a pak to vydávali za své dílo. Lidé okolo byli nadšení, jak je to dokonalé – já však toho člověka přistihl, jak vše epidiaskopem promítá na zeď, obkresluje a viděl jsem pak úplně stejnou realizaci. Rychle vydělal peníze a v té chvíli byl mistr. Taková práce by mne však neuspokojovala. Jsem šťastný člověk, protože peníze pro mne nejsou na prvním místě, i když je bohužel potřebujeme; první je uspokojení a radost z práce a dobrý pocit z odvedeného výsledku. Jestliže to přinese i peníze, tak je to příjemné – ale obráceně, podvést to? To se může vrátit jako bumerang.

To je vlastně rada jak pro fotografa aktu, tak pro fotografa komerčního! To je rada pro každou lidskou činnost.